filmovému plátnu, přichází Anna Geislerová jako tichý stín — smrt, která nevolá, ale čeká. Její přítomnost na obrazovce je jako mrazivý dech noci, kdy se zastaví čas a i světlo se bojí dotknout jejích očí. Není třeba zbraní, výkřiků, ani krve — stačí pohled. Jeden. Poslední.

V nejnovější roli, která spaluje srdce i duši, Geislerová nepřináší postavu. Ona ji zhmotňuje. Každé gesto je přesné, smrtící, jako dýka skrytá v hedvábí. Její chladná krása je past — a když divák konečně pochopí, je už pozdě. Všechna naděje vyprchala.

Anna není jen herečka. Je ticho před smrtí. Je poezie bez slitování. Je poslední pohled, který si pamatujete ve snu, ze kterého se nikdy neprobudíte. V jejím výkonu není nic náhodného — vše je promyšlené, jako vražda bez jediného otisku.

A když závěrečné titulky plynou po obrazovce, nezůstává potlesk. Jen prázdnota. A chlad. Tak hraje Anna Geislerová. Tak zabíjí uměním.